BLACK SECRET STORIES na Blog.cz

Nesnáším výšky. Nenávidím je a přesto stojím na střeše jednoho vysokého činžáku, nakláním se přes okraj. Pode mnou nic jiného než chladná, nemilosrdná zem. Proč tady vůbec jsem? Proč neležím o tři patra níž, ve své vyhřáté posteli, namísto postávání na studené střeše, pozorujíc noční město, pomalu se probouzející ze spánku? Je to jednoduché...

Prostě je mi tady skvěle. Přesto, že by se mi měla motat hlava, přesto, že bych se měl klepat při pouhém pomyšlení na 40 metrů vzduchu pode mnou, je mi skvěle. Tak jako nikde jinde. Jen tady mám totiž pocit, že moje mysl, moje duše je svobodná, mám pocit, že se vymanila ze zajetí tak omezujícího a ošklivého těla. Nic mě neomezuje, nikdo na mě nevidí, a pokud ano, jsem jen černá tečka bez tváře. Úžasné.

Jaké to asi je? Letět. Jen tak, dvě vteřiny volného pádu vstříc prakticky jisté smrti. Křičeli by? Ti lidé pode mnou, kteří by viděli letět mé tělo přímo k zemi? Nebo by mě našli na chodníku? Místo hlavy krvavou kaši, jo, vím, že nádherně načančaná těla z filmů jsou hovadina. Nedělám si iluze, můj průměrný obličej by se změnil v podprůměrnou hmotu. A pak? Nic? Nebo snad nová šance? Nový začátek? Věčné zatracení? Nekonečná slast?

Zhluboka potáhnu z cigarety, sleduju dým stoupající ze zapáleného konce tabákové tyčinky. Nikdo neví že kouřím, nebo to alespoň nedávají najevo. Já vlastně nekouřím, jen když stojím tady. Připadá mi to tak nějak odpovídající situaci. Ze svého před světen skrytého útočiště pozoruji východ slunce nad špinavým velkoměstem. Tovární komíny jsou zalité zlatavým světlem prvních paprsků. Všechno se zdá být úžasné.

Všechno je přenádherné. Tak jako každé ráno, které tu tajně trávím. Někdy, když je léto a venku dost teplo, spávám tady. Nikdo o tom neví, snad proto, že se nikdo nezajímá. Nikho nezajímá má nicotná existence. Jedu sám na sebe, začínám z toho být lehce unavený.

Naposledy se podívám přes okraj střechy. Típnu cigaretu o ošklivou zeď a pohlédl na svůj groteskně protáhlý stín, který se lámal o stěnu. Je tu nádherně, proběhlo mi hlavou. Je tu příliš krásně, než abych se proletěl. Proto sem asi chodím tak často. Abych měl důvod přežít další den. Další modřiny, další zklamání, ale také další překrásný východ slunce, další den blíž k vysněné budoucnosti.

A tak jen pozoruji probouzející se ruch města pode mnou, abych potom spokojeně odešel vstříc dalšímu východu slunce...

Zdravím lidičkové..první z avizovaných jednorázovek dokončena ;)). Vlastně mě napadla o půl dvanácté večer, když jsem stála na balkóně a vtom jsem uviděla chlápka, co na někoho jak šílený zvonil. Stál u vedlejšího vchodu a mě nenapadlo nic jiného, než utvořit nepravděpodobný scénář toho, na koho vlastně zvonil :D. Předkládám k přečtení a okomentování :D

Muž v kožené bundě zazvonil na zvonek. Poprvé zlehka, snad stále ještě doufal, že včerejškem nic nepokazil. Včerejšek, kéž by se nikdy nekonal. Ta pitomost, kterou udělal, co si sakra myslel? Že by mu to mohlo projít jen tak, bez povšimnutí? Takový úlet. Nebýt té vodky, třeba by - jo třeba, teď už je to jedno. Stejně to už nezmění. Proč zrovna on? Co komu udělal, že musí takhle zkoušet?

První kapky z nadcházejícího deště dopadly na tu ztrápenou tvář. Přešlapoval na místě, nervózně si hryzal nehet na malíčku. Sice si slíbil, že už si je nikdy kousat nebude, tohle byl ale výjmečný případ. Na téhle návštěvě mu záleželo tisíckrát víc, než na nějakém zatraceném prstu.

Tak už se ozvi! Prosil ho v duchu ten muž. Natáhl se a stiskl zvonek, tentokrát ho držel o něco déle. No tak, přece se toho tolika nestalo. Jen pusa, ani ne pořádná. Víc totiž nestihl. Hned po tom, co udělal tuhle kravinu, se ten druhý odtáhl, ve tváři zmatený, snad i trochu zhnusený výraz. Nemusel ani nic říkat. Sbalil si svůj kabát a spěšně odešel, nechávajíc za sebou zmateného kamaráda a nevyřčená přiznání.

Déšť houstl, teď se k němu navíc přidal i silný, a na tohle roční období nezvykle chladný vítr. Přitáhl si bundu blíž k tělu a znovu zazvonil. Jektal zuby a proklínal sebe, jeho, i tohle zpropadené počasí.

"Prosím, otevři." zamumlal zoufale do temnoty noci, řušené pouze tlumeným světlem pouličních lamp. V očích ho pálely slzy, mlžily pohled na rozsvícené okno jeho přítele. Mrzelo ho, že mu po deseti letech přátelství ani nedovolí pokusit se mu to všechno vysvětlit. Klesl na chladný chodník, dovolujíc svým očím plakat. Brečel zoufalstvím, zklamáním a bolestí z faktu, že to zřejmě nadobro pokazil.

Najednou klaply dveře a nad ním stál on. Ten, kvůli kterému tu brečel, kvůli kterému zvonil i prosil. Popadl ho za ruku a vytáhl nahoru za ním. Dlaní lehce setřel slzy z utrápené tváře svého kamaráda a pak ho prudce přistrčil na mokrou zeď, líbajíc ho s takovou vášní a odhodláním, jakou nikdy do ničeho nedal. Dlaněmi ho hladil po zádech, tiskl ho blíž. Lehce do něj strčil, takže se dostali na chodbu paneláku, v němž bydlel. Muž v kožené bundě se opřel o stěnu, zmateně oplácejíc jeho polibky. Duhý muž se na kratičký okamžik odtrhl od jeho rtů, aby mu mohl do ucha zašeptat své opatrné vyznání.

"Víš, to cos udělal včera. Bylo to-já nevím, jako bys mi potvrdil to, jak moc tě chci, jak moc pro mě znamenáš. Měl jsem to tak už dlouho, jen jsem si to nechtěl připustit. Bylo to tak snazší. A když jsi potom tak rychle odešel, bál jsem se, žes to nemyslel vážně. Ale teď vidím, že to myslíš minimálně stejně tak vážně jako já." usmál se a lehce zkousl hranu jeho ucha. Oběma se neskutečně ulevilo. Byl to nádherný pocit, vědět, že už v tom nejsou sami.

"Tak půjdem dovnitř ne?" zamumlal laškovně muž v kožené bundě...

Zdravím vás, všechny náhodné i pravidlené návštěvníky :D. Nebojte, nevykašlala jsem se tady na to. Vím, už dva týdny jsem sem nic nepověsila. Hluboce se omlouvám, ale mám toho teď fakt dost ve škole, Učitelé nám všechno naházeli na květen, musím vytáhnout fyziku, dodělat projekt do informatiky...navíc nějaký ten festiválek pro odreagování (A/N: Majáles v Brně, kdo byl? mě osobně nadchnul, hlavně UDG a Nightwork :D :D), občas s někým ven. A když už mám konečně čas, někdy prostě nemám náladu na nic víc, než jen lehnout se sluchátkama zabořenýma v uších a s myšlenkama volně rozházenýma po celé hlavě :D (ok, teď to zní, jako bych nedělala nic jinýho než se učila...ale pravdou je, že většinou na to spíš kašlu O:) ). Ale nebojte, mám rozepsané čtyři jednorázovky a jeden celkem rozsáhlejší příběh, na ten se ještě netěšte, ten mi zabere ještě aspoň měsíc s mým současným tempem, ale ty jednorázovky by sem měly hodně rychle přibýt :D teda aspoň v to doufám. Takže, omlouvám se za relativní nečinnost, snad to už teď bude lepší ;))

yours, M.o.D.

"Ignoruje mě." řekl už alespoň postopadesátéprvé jeho dobrý přítel.

"To bude dobrý, uvidíš." odvětil už alespoň postopadesátéprvé druhý muž. Upřímně, začalo ho to mírně ubíjet. Ne, že by ho neměl rád, to ne, ale když vám někdo už dva měsíce tluče do hlavy pořád ty samé, otřepané fráze o nejdokonalejší zamilovanosti, která nikdy neskončí, začne vás to trošku nudit. Navíc, když už si tímhle prošel právě s ním. Jo, miloval ho. Dřív, měl dokonce naději, že by to mohlo být oboustranné...ale pak se mu začal spovídat z oné nešťastné lásky. Prvně z toho měl deprese, nemohl se nikomu svěřit, jen tiše trpěl. Ale pak si uvědomil, že mu stačí i tohle. Trávil s ním ted hromadu času a na nějakou lásku už dávno zapomněl. Jen ho už vážně nebavily ty fňukavý řeči na téma: proč mě nemá ráda, když já ji ano.

"Já už nevím, co dělat. Doma mě to nebaví a ven jít nemůžu, pořád ji někde vidím. Mám to tak těžký, nevím, co dál." pokračoval ve svém depresivním monologu zkroušenější z obou mužů.

"Asi podle tebe napíšu song, baby. Bo tohle se musí chytnout." opáčil cynicky ten znuděnější. Jeho kamarád už byl dost opilý, občas mluvil z cesty. A když už začínal mít naději, že nastoupí jiné téma než ta kravka, nějak se k tomu zase vrátil. Obviňoval sám sebe a vedl sebemrskačské řeči. Popravdě, měl sto chutí vstát a nafackovat mu. Bylo to od něj tak sobecké. Sakra, taky měl své problémy a nemusel poslouchat ty jeho. Ale stejně to dělal. Nevěděl proč. Snad proto, že pro něj pořád znamenal fakt hodně.

Jeho přítel do sebe kopl dalšího panáka a málem spadl na zem, jak byl opilý. Ok, dneska asi končíme, pomyslel si a zvedl svého opilého a zoufalého kamaráda ze židle, tajně se při tom modlíc, aby mu kocovina vyhnala z hlavu tu holku. Ničila ho, aniž by si to uvědomovala, aniž by to chtěla. Znal ji a věděl, že by tohle nikdy nechtěla. To je jeho zabedněný kamarádíček nemohl pochopit, že na světě není jen ona. A tak za něj jen zaplatil útratu a pak ho opatrně podpíral celou cestu domů. Tak jako každou druhou noc poslední dva měsíce. Už to uměl skoro nazpaměť. Prošacoval ho, aby našel klíče, pak ho dostrkal do výtahu, vyjel s ním do šestého patra, došel ke dveřím bytu 11C, odemkl zeleným klíčem, potom mu vyzul boty, rozepl pásek od kalhot a položil na postel, na noční stolek dal tubičku aspirinu. Tím jeho mise končila. Většinou.

Jenže tenhle večer byl prostě výjmečný. A tak, namísto toho, aby jen zoufale mrtvolně lehl a usnul tvrdým spánkem, hrdě vstříc následující kocovině, nyní se posadil na posteli a opilým hlasem požádal druhého muže, aby si sedl vedle něj. A potom, s nově nabitou alkoholovou nerozvážností políbil jeho rty, netušíc, že ten druhý na to pořád někde hluboko ve skrytu duše čeká. Polibky vystřídalo hlazení, oblečení zmizelo a nahradila jej spalující touha. A nakonec, když se jejich těla houpala v souhře, jenž vyvolávala extázi tak silnou, že je donutila oba křičet, si ten první muž procházející depresí uvědomil, že tu holku ani nepotřebuje. A v ten samý okamžik si druhý muž uvědomil, že k prvnímu muži sice už ale vůbec nic necítí, ale tohle by klidně prožíval častěji...

---

Znova byl večer, tentokrát však mrazivý prosinec nahradil ještě mrazivější únor. Od oné noci se toho dost změnilo. Tak třeba. Utěšitel si našel holku, se kterou měl dnes trávit Valentýn. Obvykle ten svátek nesnášel, ale teď, teď to bylo jiné. Měl ho totiž s kým slavit a chtěl si to užít.Těšil se, vybral jejich oblíbený podnik a čekal na ni, nedočkavý jako malý kluk před Vánoci.

Jenže, co čert nechtěl, nechala ho. Prostě přišla na smluvené místo a dala mu kopačky. Na Valentýna...co to sakra je? Byl zdrcený, a tak zavolal svému nejlepšímu příteli a oni si vyměnili role utěšovatelů. Teď to byl on, kdo si vyléval srdce a kdo byl tažen domů, příliš opilý na to, aby šel bez pomoci, byl to on, kdo byl šacován a vlečen čtyři patra nahoru do jeho bytu. A taky to byl on, kdo svedl toho druhého. Oba to chtěli. Ani jeden neměl žádné námitky ani závazky. Tak proč toho nevyužít? Nebyla to láska, ne, už ne. Byl to jen chtíč a využitá příležitost.

A takhle se to stalo už mnohokrát, a ještě mnohokrát se stane. Zůstane to takovým jejich malým tajemstvím...

Jak jsme se seznámili? Tak to si pamatuju úplně přesně. Bylo to v parku a já táhl snad tisíce tašek. Zrovna jsem se stěhoval do novýho podnájmu a všechny tyhle krámy jsem tam musel nastěhovat. Klopýtal jsem po té úzké štěrkové cestě, příliš zabraný do představ o novém bytě, než abych si všiml muže, který jde naproti mě. Vrazil jsem do tebe, všechny ty věci se rozsypaly kolem a ještě jsem na tebe vylil nějakou tekutinu, o které jsem ani nevěděl, že ji nesu. Čekal jsem příliv nadávek na mou adresu, snad i pár ran, protože to polité triko vypadalo zatraceně draze. Ale tys mi namísto toho pomohl na nohy a s úsměvem ses ujišťoval, jestli jsem v pořádku. Sehl jsem se, abych posbíral všechny ty bezcenné poklady. A ty ses jen beze slova ohnul, abys mi pomohl. Nepamatuju si, že bych byl někdy ve svém životě překvapenější. Ani ses nezeptal, prostě jsi jich snad půlku pobral za mě a celou cestu k mému novému domovu jsi mě zasypával otázkami.

Pozval jsem tě nahoru na kafe. S nikým jsem si tak moc nerozuměl, jako s tebou. A pak následovaly další schůzky, další hodiny strávené v tvé přítomnosti. Najednou jsme si byli oba jistí, že chceme víc než jen být kamarády. Přišel první polibek, první objetí, první společná noc. Miloval jsem tě. Tak jako nikoho před tím. Pochopil jsem tu otřepanou větu o lásce až za hrob. Protože, kvůli tobě bych i zemřel. Plánovali jsme. To bylo na tom všem nejkrásnější. Chtěli jsme odsud vypadnout, žít v Londýně, Tokiu, Helsinkách...každý týden to bylo jinak. Nevadilo mi to, spíš naopak. Moc rád jsem usínal v tvé náruči, poslouchajíc tvůj melodicky sametový hlas, který šeptal ty nádherné plány.

Vracel jsem se ze školy, odpadla nám přednáška a tak jsem mohl být doma dřív. Otevřel jsem dveře a uviděl něco, co mě tak zranilo, jako nic předtím. Nákup mi vypadl z rukou, láhev vína, původně určeného k oslavě našeho prvního výročí, se roztříštila, rudá tekutina se pomalu vsakovala do podlahy. Ty, v objetí nějakého cizince. Neznal jsem ho, ani jsem nechtěl. A já křičel, plakal, šeptal, kopal kolem sebe. V tu chvíli, skoro jako bych slyšel to, jak se všechno hroutí. Odešel si s tichým "promiň" a už nikdy ses neukázal.

Myslel jsem si, že to bez tebe nedokážu. Ale víš ty co? Zvládnul jsem to. Dva týdny jsem se válel v depresi, doufal, že se třeba ukážeš a pokusíš se mi to vysvětlit. Ale ty nic. A tak jsem se na tebe vykašlal. Přece mi nezničíš život. odsunul jsem tě do minulosti. Dodělal jsem semestr, za půl roku mám bakalářky. Vlastně se mi daří celkem dobře. Mám práci, šetřím na své sny. Ty naše, společné nepočítám, ty už se nikdy nenaplní, ale mám další. Londýn, Helsinki, Tokio...sice bez tebe, ale nic není dokonalé že?

Jdu zase tím samým parkem. V ruce tentokrát jen kafe Starbucks. Najednou do mě vrazí kluk, ruce plné tašek. Vylije na mě to kafe, všechny věci mu spadnou. Až bolestně mi to něco připomíná. Kluk má v očích stud, snad i trochu strach.

"J-já...omlouvám se, nechtěl jsem." zamumlá, oči sklopené.

"To je dobrý, jsi v pořádku?" zeptám se, zatímco sbírám ty popadané věci. Jen tiše přikývne, potom mu pomáhám s věcmi až domů a on mě se stydlivým úsměvem zve na kafe.

Frank se díval na Gerardova záda a cítil úlevu. Sice ještě zdaleka nevyřešil všechnu tu špínu, co se v jeho životě nahromadila, ale aspoň si to vyříkal s Gerardem. A taky už měl plán jak dostat ze života toho odpornýho cvokaře. Ten chlap byl, no, řekněme, že to byl egoista, kterému nezáleželo na tom, co do těch papírů píše, hlavně že mu to vyslouží pochvalu a prémie na platu. A protože Frank tento typ případu nebyl, nijak moc neověřoval to, jestli lže nebo ne. Očividně se ho chtěl jen rychle zbavit. A to Frankovi plně vyhovovalo. Zatím se ho neptal na to, co se stalo. Jenom jméno, rodina a takové pitomosti. Frank hrál přívětivého a ochotně spolupracujícího. Nesnášel ho, ale vždycky byl dobrý herec. Nedělalo mu problémy přetvařovat se, ačkoliv toho příliš nevyužíval. Mnohem radši byl sám sebou, tím divným klukem ze třeťáku, než oblíbeným padělkem.

"Zdravím" ozvalo se a Frank se, ačkoliv si to nerad přiznával, vnitřně zaradoval. Byl to Mikey.

"Ahoj." Špitl a povytáhl se do sedu. Styděl se za to, jak se k němu choval. A byl pevně rozhodnutý omluvit se mu. Začínal mít toho hubeného kluka se stydlivým usměvem rád. Mikey začal měnit kapačky. Potom promluvil.

"Co cvokař?" zeptal se potichu Mikey, snad se bál dalšího výlevu?

"Celkem v pohodě. Povykládal jsem mu o rodičích a tak. Nic moc osobního. Mám pocit, že ho stejně nezajímá puberťák co si prostřelil hlavu kvůli známkám." Pokrčil rameny, kladouc důraz na svá slova.

"Jo tak." řekl jen Mikey a dál měnil nějaké hadičky. Ticho, tíživé ticho viselo ve vzduchu. A Frank toho měl už plné zuby.

"Hele, Mikey, já, víš, chci se omluvit za to, jak jsem se choval. Byl jsem na nervy z toho cvokaře a tak..."

"To je dobrý, neměl jsem se hned urazit."

"Takže dobrý? Už nejsme nepřátelé?" usmál se unaveně Frank.

"Hádám že ne." usmál se Mikey. Musí se ho zeptat. Prostě musí.

"Ty poslyš, tomu cvokaři lžeš že?"

"J-jak to víš?"

"No já, zaslechl jsem kus tvého rozhovoru, který si vedl před chvilkou." odpověděl Mikey, zahanbeně sklápějíc hlavu dolů. Doufal, že se Frank zase nenaštve.

"Aha, no, to mě mohlo napadnout." odvětil, v hlase opět stopy chladu. No super, pomyslel si Mikey, proč to vždycky pokazím?

"Já omlouvám se, nechtěl jsem. Byl jsem za dveřma a potom jsem vás zaslechl a -" zarazil se, nenapadl ho žádny racionální důvod jak se ospravedlnit.

"A víš, kdyby si to chtěl někomu říct, jsem tady." zamumlal Mikey a otočil se ke dveřím.

"Mikey? Totiž, nemohl bys mě na chvilku někam...ehm, vytáhnout? na vzduch, jsem tady už týden a nikde jsem nebyl." Vyhrkl Frank. Chtěl mu to říct, chtěl mu říct úplně všechno, doufal, že se mu tím uleví.

"No, neměl bych, ale že seš to ty, za hodinu jsou vycházky. Nenápadně tě tam přihodím." usmál se Mikey.

"Dík" špitl Frank a usmál se.

"Co bych pro tebe neudělal." zamumlal sám pro sebe Mikey a vyšel z místnosti.

Frank zaklepal na jeho dveře, zhluboka se nadechl a vešel.

"Ahoj Franku. Co potřebuješ?"

"No, rád bych, rád bych si ehm- opravil známku." pronesl a laškovně zamrkal.

"Ano? A co jsi ochoten pro to udělat?" řekl Gerard, zatímco se přiblížil ke studentovi.

"Všechno." vydechl a políbil svého kantora.

Už je to tu zase. Zase se cítím jako vyžvýkaná žvýkačka nalepená zespod lavice. Proč? Je to jednoduchý. Ale přitom kurevsky zvráceně ironický a divný. Může za to ON. ten, o kterým jsem tu už párkrát básnila. Je to trochu složitější, protože. S NÍM jsem nejlepší kamarádi. Teda z jeho strany. A tak mu vůbec nepříjde divný, když se mi svěřuje s tím, že mu jedna holka dala košem. Očividně je naprosto zabedněný vůči jemným náznakům i vyloženým kopancům toho, že pro mě je trochu něco víc...

A tak ho jen dál utěšuju, protože, pro mě znamená skoro všechno. Čtu verše, pochybné i dobré kvality, které napsal, aby se s tím vyrovnal. Poslouchám slova, která jí řekl, přestože jediné, co bych chtěla je to, aby je říkal mě. Ale já mu to neřeknu, nemůžu zklamat jeho důvěru. Nechci, aby byl neštastný jako já. Protože, kvůli němu budu čímkoli. A ničí mě to. Ničí mě být jeho důvernicí. Chce se mi brečet i hystericky smát. Protože to znamená, že on necítí totéž co já. Že ke mě chová ohromně silné city, ale bohužel zaměřené naprosto odlišným směrem.

Poslední dobou mě vlastně celkově dost věci deptá. Můj otec. Je to zabedněný idiot. Připadám si, jako bych byla jenom nepovedená investice, do které se už nevyplatí investovsat, a tak se musí minimalizovat škody. Strhává mě to dolů. Celé je to absurdní, to, jak před tím, než se rozverdl tvrdil, že všechno bude ok, že se nic nezmění. Lhal. Myslela jsem, že když už je to několik let, nebude to už nic dělat. A vidíte? Zase překvapení. Jsem sobec? Možná, trápí mě to, jestli jsem. Nechci být špatný člověk, opravdu se snažím, ale nějak to nejde. Snad jsem k sobě přehnaně kritická, možná ne, nevím.

A to mě unavuje ze všeho nejvíc. To, že nevím. Ráda vše chápu, ráda vím, jak co dopadne, jak co má být. A tady nevím. Nemám na to tabulky, čísla, pravidla, předpisy. Nic. A já se toho bojím. Nevím, co mám dělat, jak se mám zachovat.

Ale třeba na to hned zítra ráno přijdu...kdo ví?...

Seděl jsem na posteli, nohy překřížené pod sebou, na tváři nepřítomný výraz. Bylo ráno. A já byl šíleně nervózní, zmatený a nejistý. To, co se včera stalo. Bylo to ta nejkrásnější věc, co jsem kdy zažil. Ale nevěděl jsem, neměl jsem nejmenší tušení, jak to vidí Mikey. Byl jen tak opilý, že si neuvědomil, koho líbá, koho hladí? Nebo jen našel odvahu udělat to, co chtěl učinit už dlouho? Pamatuje si něco ze včerejška? Nebo byl úplně mimo a bude mít okno? Nevím, bojím se. Bojím se, že se mnou už nikdy nepromluví. To bych neunesl. Nedokázal bych bez něj fungovat. A, zřejmě bych ani nechtěl.

Padl jsem zpět do polštářů, nadýchanou přikrývku si přitáhl až k bradě. Tak, jak jsem to dělával jako dítě, když jsem měl z něčeho strach. A teď jsem vyděšený k smrti. Nikdy bych nevěřil, jak moc mě vystraší splnění jednoho snu…

***

U stolu vládlo nepřirozeně trapné ticho. Rodiče už dávno odjeli, Mikey si podpíral bradu a byl bledý jak stěna. Zachvěl se pokaždé, když jsem cinkl vidličkou o talíř, hádám, že ho kurevsky bolí hlava. Dál jsme snídali v tom tíživém tichu, občas jsem se na něj pokradmu podíval. Můj padlý anděl. Nevěděl jsem jestli-

"Gerarde, co jsem dělal včera večer? Já, no, víš, nepamatuju si nic od té doby, co jsem došel k Frankovi a- no, jestli jsem třeba neudělal nějakou pitomost." Zase se odmlčel, díval se na mě, v očích směs očekávání a strachu, snad i stopu zahanbení. Takže si nic nepamatuje. Odpověď na nedořeklou myšlenku. Má naprostý okno. Jasně, nějakou pitomost, vyspal ses se mnou, zlatíčko. Stačí ti to? Bublala ve mně nedočkavost, dychtivost mu to všechno říct, padnout mu kolem krku a šeptat mu ty sladký slova, vyhrazený jen pro milence. Jenže jsem nemohl.

"Ne, nic zvláštního, neboj, nic, co by tě mělo znepokojovat. Přitáhl jsem tě domů, udělal ti kafe, pak si usnul. Nic víc, nic míň." Pokusil jsem se o úsměv. Lžeš mu. Gerarde, lžeš mu. Proč? Takhle se nikdy nic nezmění. Pořád na něj budeš civět, pořád ho budeš milovat. A pořád nebudeš mít jistotu.

"Jdu do pokoje, mám tam něco rozdělaného." Zamumlal jsem a zvedl se od stolu.

"Ok, já si asi půjdu ještě lehnout. Mám pocit, že mi exploduje hlava." Zašklebil se Mikey a otočil se zpátky ke svému kafi.

***

Civěl jsem z okna, v posledních dnech moje oblíbená činnost. Pozoroval jsem večerní slunce, které barvilo oblohu do rudých odstínů. Jako krev. Jako krev, která mi vařila v žilách pokaždé, když se na mě usmál. Odtrhl jsem oči od okna a vytáhl skicák. Malování, asi jediná věc, co mi jde. Zcela jsem se do něj ponořil, Krátké, ostré tahy byly střídány pečlivými a jemnými, miloval jsem ten okamžik, kdy z pár čar najednou vystoupí obraz. Navíc, působilo to na mě jako terapie; s každým tahem jakoby ze mne spadla část starostí.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

"Dále." Ozval jsem se, aniž bych vzhlédl ke dveřím, dál jsem pokračoval v práci. Nevnímal jsem toho, kdo přišel, dokud se vedle mě neprohnula postel. Mírně jsem otočil hlavu, abych zjistil to, co už jsem dávno věděl. Je to Mikey, nikdo jiný přece není doma. Naskočila mi husí kůže, seděl tak blízko… V hlavě mi běžel obraz včerejší noci, násilím jsem ho potlačil a vrátil se ke kreslení.

"Lhal jsi mi." Protnul ticho jeho hlas. Lekl jsem se, ztuhl a zlomil hrot tužky o papír. Takže to ví, takže mě nenávidí. Do očí se mi nahrnuly slzy, rychle jsem zamrkal, abych je zahnal dřív, než se budou kutálet po mých tvářích.

"Mikey, nech mě to vysvětlit." Vydechl jsem prosebně. Mou duši zachvátilo zoufalství, chlad se jako lesní požár šířil po mém těle. Bál jsem se, že ztratím i ten poslední zbytek kontaktu s ním.

"Není co vysvětlovat. Stalo se, minulá noc je, myslím, dostatečně jasná." Zdá se mi to nebo je jeho hlas tvrdší než obvykle?

"Já-já, ptal ses, co se stalo, říkals, že si nic nepamatuješ, lhal jsem, protože se bojím." Hlesl jsem. Hlas se mi třásl, srdce bilo jak o závod. Myšlenky zmateně pobíhaly a já nevěděl, co dál. Chvíli bylo ticho, krev ve spáncích mi splašeně tepala. Snažil jsem se z jeho tváře vyčíst cokoli, ale nešlo to. Všechny ty řeči o vyčtení něčeho z očí. Nějak to nefunguje. Jeho pověstná poker face. Netušil jsem, co si myslí. Zhluboka se nadechl a pokračoval.

"Víš, to co se stalo včera. Nechápal jsem to, co jsem udělal. Nejdřív, já nevím, měl jsem pocit, že to, co jsme udělali, že je to nemožné a neprosto nevhodné. Taky jsem si myslel, že se dokážu ovládnout, že dokážu ovládnout ty pocity, který mnou zmítají. Protože, tohle je přece zkurveně špatný, je to všechno špatně, nemá to tak být. Neměl bych." Zadrhl se, ztěžka polkl. To není možné, to co mi tu říká zní jakoby-

"Neměl bych tě milovat. Ale víš, stejně to tak mám, přesto na tebe musím pořád myslet. Není to jenom kvůli tomu, co jsme udělali včera, já, trvá to už delší dobu. Ale jestli si myslíš, že včerejší noc byla chyba, víš, zvládnu to. Těžce a bolestně, ale zvládnu." Sklopil oči a hrál si s prsty, tak, jak to dělá vždycky, když je nejistý a nervózní. Nebyl jsem schopen slova. On mě miluje. On mě chce. To snad není-

"Já tebe taky, honey." Zašeptal jsem a naklonil se k němu, spojujíc naše rty. Něžně jsem ho líbal a doufal, že to vydrží navždycky. Takhle to má být, takhle je to správně.

***

Leželi jsme na posteli, Mikey měl hlavu položenou na mé hrudi. Klidně oddechoval, jeho horký dech mě šimral na krku. Cuchal jsem jeho jemné plavé vlasy a měl pocit, že létám.

"Víš Gee-Gee, jednu věc ti ale neodpustím." Pootočil hlavu, aby mi viděl do tváře.

"Kterou?" S mírným zděšením jsem očekával nějakou pohromu.

"To, žes mi chtěl zatajit nejkrásnější noc mýho života." Usmál se a mě se ohromně ulevilo.

"Jo, tohle. No, budu se snažit to napravit, slibuju." Zamumlal jsem a přitáhl si ho blíž do náruče. Vzpomněl jsem si na ty měsíce plné zoufalství. Už nikdy bych si je nechtěl zopakovat. Ty bezesné noci, ta bezmoc, nejistota. Ale vyplatilo se to. Vyplatilo se počkat si na něj.

Mikey. Proč se musíš takhle zřídit zrovna, když jsem jediný, kdo tě může táhnout domů. Vážně, chápu, osmnáct ti je jednou v životě, ale přeci jen, mírnit ses mohl. Co, až ti bude jednadvacet? Otrava alkoholem? Jakožto někdo, kdo dřív pil fakt hodně, se teď držím zkrátka, nechci do toho zas spadnout. Možná právě fakt, že jsem střízlivý, ještě umocňuje Mikeyho zdání opilosti. Kdybych ho nepodpíral, asi se převrátí na stranu, vodka je očividně úhlavní nepřítel rovnováhy. Naštěstí, Mikey není těžký a domů to je kousek. Lhal bych, kdybych řekl, že si neužívám jeho přítomnost. To, jak jsem mu blízko. Můj chorý mozek to zbožňuje a úspěšně potlačuje svědomí, které našeptává, že si užívám bráškovy indisponovanosti.